První sníh
Ahoj lezčíci - musím si vyspravit náladu po dnešní kauze
on-line zpravodaj,
kdyby Vám můj příspěvek připadal nudný, nebo by byl náznak nějakýho
sebemrskačtsví, tak mě prosím dejte vědět v komentáři pod příspěvkem a já ho
odstraním.
Kde se vzal tu se vzal první sníh. Bylo 3. listopadu léta páně 2006.
O víkendu jsem měl naplánováno jet podpořit jednu pietní
lezeckou akci do Jizerek. Původně jsem si myslel, že se jedná o poslední
slanění oddílu z Hejnic, které známe z epizody majora Zemana, takže jsem tušil ve
spojení s čertvím sněhem docela (teď použiji nechutný výraz upřímnosti) hlínu.
Nebudu tady rozvádět co se odehrávalo v pátek večer, protože to zavání nudou.
V sobotu ráno jsme vyrazili na místo setkání před Bártlovku, což je místní
kultovní hospůdka. Na parkovišti před touto hospodou mě ihned zaujala
druhoválečná ambulance. Můj parťák Sokol mě sdělil, že to je přece normalní, že
tu občas přijede tank a kýho šlaka co jěště:-). K mému překvapení se z onoho
vozítka vyhrnula parta místních horolezců.
Potom začala tůra střední obtížnosti.
Chvílema mě teda bylo líto toho malého děcka co šlo také s
námi, ale jak se později ukázalo tak chlapce tůra bavila asi nejvíce. Hold
kouzlo prvního sněhu funguje na 100%. Pozoroval jsem ho i u mojí Stelinky když
byla mladší. Kdož neví tak to je moje čubinka.
Po chvíli stoupání jsme dorazili pod Mechovou věž, která je prý jedna z
nejhezčích v Jizerkách, ale o tom bysme mohli polemizovat. Rozhodne jsem v
těchto horách viděl malebnější věže.
Že prej nahoru vede nějaká trojka a je v pohodě. Na otázku kdo bude tahat se nikdo moc nehrnul, že prej to je snadný a my máme blby boty a kdesi cosi.
Sokol rozhodl, že budu tahat já a já se ani moc nebránil a chtěl jsem si vyzkoušet zakládat frendy a lízt vysněženou stěnku..
Hned v nástupu mě bylo jasny, že to taková sranda nebude a nadšení mě pomalu opouštělo. Ruce zábli a musel sem nasadit můj trumf ….rukavice. Ani po odhrabáni sněhu z chytů a stupů se mě moc nelibili, protože žadný madlo se nekonalo. Lezení v Jizerkách je podobné lezení na písku s tím, že je ještě hůře odjištěno pokuď vůbec je. V mém případě nebylo žadné (kdoby jistil za 3. V Jizerkách se jistí tak až od 5, ale pozor Wilsenbachovy stupnice) a kdo by chtěl padat do čoků, nebo frendů. Borci dole se mě snažili hecovat a podavali mě rady stylu „ Ty wole, bouchej tam žaby“, což jak jsem brzy pochopil bylo pro výstup podstatné. Jen se je bojím používat, protože se sparovým lezením mam bídné zkušenosti. Cesta byla mizerná a ja měl tolik adrenalinu, že mě nebyla zima v tričku s windstoprem. Na závěr mě už docházelo jistění na zrovna aktuální průměr spáry a měl jsem jěstě udělat závěrěčný výšvih po rajbase na vrchol a pak „už jenom“ najít slaňák. Trivka v lezkách, ale ty pohory ty mě štvaly. Zrovna jsem chtěl rozšlápnout moje nový lasportivy a ta neohebnost me likvidovala. Jinak na ledy budou ideální. Po několika pokusech kdy jsem tam s botkama bruslil jsem dal do nic moc vypadající spáry frenda a do něj smyčku, do které jsem si stoupnul a mohl směle překonat ležmo rajbunk.
Moje anabáze trvala dlouho, protože poskakováni chlapce dole pod veží přestavalo být čilé a ubíralo na intenzitě, takže jsme postup museli urychlit. Nejdřív dolezl Čenda diktárot HO Čelákovice se slovy „wole, máš u mě ruma“. Sokol je místní práskačská legenda a ještě když má natáhnuto tak je vrah :-), takže byl nahoře poměrně rychle.
Moje anabáze skočila jako v pohádce a můžu zodpovědně řící, že tahle cesta byla zatím pro mě nejhodnotnější Jizerský zimní výstup a cením si jí více jak můj únorovej přelez OS RP Oldřiška za 5 až 6 Wilzenbachovy stupnice v bagánách. Možná, že jsem jen nebyl rozlezenej a rozcvičenej, ale kdo by to v tý fujavici dělal :-).
Človek se musí hecnout :-)
Jinak nahoře bylo prý kolem
Cestou jsme scházeli kolem monumentálního Kohoutího hřebene, což je asi nejlezenější cesta podle průvodce v Jizerkách. Vede na něj mnoho cest. Vzpomenu jen dvě cesty. První je cesta klasická po hřebeni, což je 120m cesta s jedním kruhem v 5 metrech a dál nic :-). Mě nejvíce zaujala cesta, která se jmenuje Dělová roura. Je to cesta, která vede přes komín, který je tak úzký, že se do něho v sedáku nevlezete a prvolezec leze s navazaným lanem kolem kotníku. Něco mimo moje chápání. Otvor je tak uzký, že si myslím, že bych se do něj ani nenacpal. Nebo nacpal, ale jednou a napořád. Podle místní stupnice je to tak za 6 :-)).
Sokolík chtěl tahat a ani sem se tomu moc nebránil. Měl to být
choďák za 1.
Navázaje se namísto do sedáku, který šetřil pro choť, do
právě vyrobeného sedáku z jedné smyčky vyrazil do nástupu se slovy „hele
vem mě přes rameno“:-) Choďák přecházel
do komína kde si občas Sokol zabruslil a ja jsem hleděl na tu jedničku občas
s prohodivším vulgárním výrazem. Po komínu následovaly nějaké rajbasy a mě
bylo jasné, že se mě do toho moc nechce.
Cesta za Jizerskejch 1, nás s Čendou při pohledu na Sokola jak
bruslí v komíně moc nepřesvědčila.
Ještě jsme chvíli pozorovali bezradnost děvčete Sokola,
které bylo v závěrečných rajbasech na pokraji psychických sil a když
začalo pršet tak bylo definitivně rozhodnuto.
Projekce mě nezklamala. Hledal jsem inspirace pro své fotografické pokusy a Š. Pikous krajinku umi!
Akce pokračovala na Bártlovce až do časných ranních hodin ve
veselém a přátelském duchu a já bych se chtěl dožít toho, aby se podobná akce
konala v našem regionu.
Více jak 100 horolezců, milovníku divoké přírody, zkřížených
s trampama atp.
Přiště uvítám když by se mě podařilo někoho z Vás vytáhnout. Vlastně píši tento report i proto abych Vás navnadil.
Xaver
Odkaz na fotky Š. Pikouse je zde.
Náhledy fotografií ze složky Ledy 2009